Jak objevit požehnání v nejtěžších životních situacích

Barbara A. Brennan

Magazín In Touch 10/2008

V životě se někdy stává, že se nám rozpadne vztah. Člověk, o kterém jsme si mysleli, že s ním strávíme celý zbytek svého života, z ničeho nic odejde a nás se může najednou zmocnit zcela nesnesitelná bolest. Všechno to velice dobře známe – zrada, ponížení, hněv, vina, sebeobviňování a také jednoduše pocit, že na tomto osamělém světě jsme sami – to všechno najednou vyplouvá napovrch. A všechno je to zahaleno do strašlivého smutku.

Neočekávané životní změny se každodenně dějí tisícům lidí. Nedávno se to stalo i jednomu mému příteli. Jak se s tím tedy vypořádat? Jak se z toho zotavit (pokud se vám to skutečně povede) – nejenom z toho, když vám odejde partner, ale ze všech těch různých a stejně trýznivých traumat?

Jakýkoliv zásadní otřes nabízí obrovské výzvy. To, jak na ně reagujeme, ovlivní celý zbytek našeho života. Někteří lidé se začnou utápět v bažinách sebelítosti a odporu, jiní zase léta setrvávají v pocitech žalu a jiní dojdou k uvědomění, že toto je jejich životní příležitost podívat se do hloubky svého nitra, nikoliv kriticky, ale se soucitem a něhou, přičemž uvidí, že jejich cesta vpřed nezávisí na nikom jiném.

Tyto výzvy obracejí naši pozornost k dlouho udržovaným představám o sobě jako „nejsem dost dobrý/á“, „nikomu nemohou důvěřovat“, „život je nespravedlivý“, nebo „potřebuji, aby se o mne někdo staral“. Každá z těchto představ a mnoho dalších jiných vzniklo na základě našich hlubokých dětských zranění. Používáme je, abychom byli schopni kráčet vpřed a vypořádat se s mnohačetnými životními tlaky.

Ve svém chování dospělého člověka naplňujeme svůj obraz o sobě samém obranným způsobem. Chráníme se před primárními strachy tím, že se vyhýbáme riziku nebo že nejsme schopni spojit se s druhými lidmi, nebo naopak jsme na druhých závislí a očekáváme, že nás zachrání. Existuje mnoho variací na toto téma a všechny nám slouží jako základní kameny našeho přežití.

Někteří lidé neustále hledají uznání a souhlas, zatímco jiní mají silnou potřebu druhé ovládat. V mnoha případech používáme své schopnosti k tomu, abychom si pomohli mít ze sebe dobrý pocit.

Takže když se nám přihodí nějaké trauma nebo něco otřese naším životem a objeví se paralyzující emocionální bolest, tato bolest (a pocit hanby) se nám postaví přímo před tvář, přestože její příčina je hluboce uvnitř zranění. Můj přítel David řekl: „Když se má žena rozhodla odejít, což nebylo zrovna za úplně nejhezčích okolností, byl jsem zničen a zlomilo mi to srdce. Celý můj svět se v jednom okamžiku naprosto změnil.“

Přestože byl David stále v hlubokém šoku, vydal se na vnitřní cestu, aby prozkoumal svůj podíl na zodpovědnosti za rozpad svého manželství. Uvědomil si při tom, jaká samolibost a letargie se v jejich manželství zabydlela – a to společně s úzkostí a depresí, která pocházela z jeho vztahu s matkou v raném dětství, která ho často ponižovala a kterou nikdy nebyl schopen dostatečně uspokojit.

„Spoustu let svého manželství jsem strávil tím, že jsem se snažil kompenzovat své problémy přemírou pozornosti a laskavosti vůči druhým, jako kdybych se pořád snažil získat uznání své matky. Očekával jsem od své ženy, že mne zachrání. Bylo pro mne nesmírně bolestivé, někdy dokonce děsivé, se jenom podívat na tyto a další oblasti mého života. Ale nemohl jsem se toho zbavit. Dovolil jsem si tedy toto všechno procítit a jít vrstvu po vrstvě do hlubin svých původních zranění.“

David se zároveň soustředil na všechny své úžasné schopnosti a talenty – svou tvořivost, otevřenost, humor, soucit k druhým a mnoho dalších pozitivních vlastností. Tímto způsobem byl schopen udržovat obojí – negativní i pozitivní v nedualistickém a neposuzujícím prostoru – a umožňovat tak tomu všemu být jednoduše přítomno.

Tato ochota poddat se čemukoliv, co tam bylo, mu umožnila být se svými pocity a plynout na jejich vlně, když ho nezměrnost jeho smutku a strachu děsila natolik, že ho zcela pohlcovala. Byl tak schopen vrátit se do svého středu a být ve své esenci. Řekl k tomu: “Poskytlo mi to jiný pohled na můj život. Přišlo k mne mnoho zajímavých vhledů, mezi nimi i to, jak jsem dovolil, aby mnoho oblastí mého života stagnovalo a umíralo – byla to zcela základní vůle žít, bavit se a mít skutečnou radost.“

Z toho všeho se nakonec vynořilo nové nadšení, ačkoliv zabarvené smutkem, který byl tentokrát o něco lehčeji snesitelný. Uplynulo jen několik týdnů a David cítí v sobě mnohem více života a do budoucnosti bez ženy, kterou miluje, se dívá s optimizmem. Životní síla, která dřímala léta uzamčená pod vrstvou hluboké bolesti prožité v dětství, začala opět proudit.

Možná to bylo ze začátku pro něj nebo kohokoliv těžké ocenit, ale v každém traumatu nebo rozchodu je skrytý velký a osvobozující dar. Dar, kterého je schopno se chopit pouze malé množství lidí, protože se ztrácejí ve své bolesti. Někdy potřebujeme, aby byl náš život úplně otřesen, než jsme schopni co jen začít čelit výzvám, které tady vždy byly, ale my jsme je ignorovali. Klíč je v pochopení, jak se zaměřit svou pozornost dovnitř bolesti namísto toho, abychom od ní utíkali. To je jedna z věcí, kterou se učíme ve Škole léčení Barbary Brennan.

V svém vlastním životě jsem prošla velmi neočekávanými, někdy dokonce děsivými a bolestivými zkušenostmi, abych se pak pokaždé vynořila na druhém konci s hlubší láskou, větším pochopením a přijetím sebe sama a druhých.

Nikdo z nás není obětí. Všichni jsme na cestě seberealizace, ve stavu, kdy Požehnání pramení samo od sebe ve svém vlastním rytmu z hloubi našeho nitra.


© www.barbarabrennan.com
© Překlad: Bibiana Voroňáková - Agentura Samsara


(C) Bibiana Voroňáková - Agentura Samsara