Jak vyléčit rozpolcenost, která nás drží zpátky

Barbara A. Brennan

Magazín In Touch 02/2009

Mnozí z nás mají různá přání a touhy. Proč se nám však často stává, že naše přání nedojdou naplnění? Proč se nám zdá, že vztahy, které začínají tak slibně, prostě nefungují? Nebo proč tak často nedokončíme projekty, do kterých jsme se pouštěli s takovým nadšením?

Bylo by lehké svalovat vinu na druhé, stěžovat si, že nemáme štěstí, nebo že nám jednoduše nepřeje osud. Někteří lidé možná částečně i přijmou vlastní zodpovědnost, avšak bez jakéhokoliv uvědomění si toho, co se ve skutečnosti děje.

Pravda spočívá v tom, že zatímco mnoho lidí možná věří, že jejich touha po lepším životě, prosperitě, skutečné tvořivosti, lásce a partnerském vztahu, nebo po čemkoliv, po čem touží, je opravdu upřímná, mají tendenci sabotovat svá přání podvědomými strachy, které v sobě přechovávají od raného dětství.

Má-li někdo nějaké hluboko uložené přesvědčení, jako například: „nejsem dost dobrý/á“ nebo „mé potřeby nebudou nikdy naplněny“, je málo pravděpodobné, že daný člověk někdy dosáhne toho, oč usiluje. Sílu těchto přesvědčení bychom neměli nikdy podceňovat. Mnoho lidí si dokonce ani neuvědomuje, že je má.

To, co tito lidé namísto toho možná cítí, je pocit, že je něco drží zpátky, nepohodu, nebo neochotu se k něčemu zavázat – změnit svůj život, vztah nebo cokoliv – a to dokonce i tehdy, když vědí, že je to to, co opravdu chtějí. Mohou odmítnout potenciálně cennou příležitost, protože tentokrát je „příliš riskantní“ nebo že „z ní nemají dobrý pocit“.

Samozřejmě, že při takovém rozhodování může hrát roli skutečná intuice, ale příčinou iracionálního strachu je často reakce ega, které chce zůstat v bezpečí. To je jeho úkol – chránit nás před další bolestí. A to dělá ego velmi usilovně, až to takové míry, že dusí nás osobní růst, touhu něco ve svém životě změnit, zbavit se starých návyků a úspěšně se rozvíjet rozmanitými novými způsoby.

Ego nenávidí změnu, protože změna podkopává jeho kontrolu. Takže i když najdete slibné možnosti, jak zlepšit svůj život, a to jakýmkoliv z mnoha nesčetných způsobů, staré systémy přesvědčení vám nepřetržitě zabraňují, abyste se skutečně pohnuli vpřed. Říkáme tomu negativní záměr.

Zápasíme mezi naší touhou a naším strachem, mezi naším spojením s druhými a se samotným životem – a naší potřebou zůstat odděleni. A zatímco se držíme tohoto negativního záměru, máme jen pramalou šanci na naplnění našich snů.

Takže co jsou to ty strachy, ty systémy přesvědčení, které pocházejí z našeho raného dětství? Lidi je možné v podstatě rozdělit do pěti hlavních kategorií charakterových struktur, a to podle jejich zážitků z dětství – jakým způsobem jim bylo ublíženo. Tato zranění jsou zřídkakdy způsobena úmyslně. Jsou to jednoduše způsoby vnímání dítěte ve velmi raném věku; dítěte, které nemá žádné povědomí o ničem jiném než o svých vlastních potřebách.

Například, když dítě pláče a dožaduje se pozornosti a jeho potřeba není okamžitě uspokojena, může zažít hrozný pocit opuštěnosti. Tento teror bude pevně spojený s jeho dětskou myslí a tělem – a stane se součástí jeho vědomí, které nikdy nevyroste. Když lidé mluví o svém vnitřním dítěti, často mívají na mysli toto nerozvinuté vědomí. Ve skutečnosti to však není vnitřní dítě. Je to vědomí, které stále věří a jedná jako dítě. Takže dokud daný člověk toto své přesvědčení nepojmenuje a nevypořádá se s ním, je dost pravděpodobné, že se bude po celý zbytek života neustále potýkat s tématem opuštěnosti.

Další z hlavních druhů strachů je strach ze zničení, strach z invaze a strach být ztracen v druhém, strach ze zrady a strach z neautentičnosti. Všechny tyto strachy mají svůj původ v mylném přesvědčení, že si musíme zachovat oddělenost, abychom si mohli zachovat svou individualitu. A samozřejmě nejsme omezeni pouze na jeden konkrétní strach. V závislosti na našem zranění můžeme mít ve svém psyché prvky všech z nich.

Jsme-li si vědomi našeho negativního záměru, máme napůl vyhráno. Rozhodujeme-li se na základě strachu, pýchy nebo vlastní paličatosti, volíme si zůstat oddělení, izolovaní a osamocení. Když dokážeme vidět, co se děje, když dokážeme identifikovat prapůvod našich rozhodnutí a vidět jejich faleš, může to v našich životech představovat obrovský bod zvratu.

Negativní záměr dokonce ani není potřeba vymazat. Pozitivní záměr představuje schopnost rozhodovat se ze stavu celistvosti, i když se objevuje silný impuls udělat to jinak. Pozitivní záměr projevíme, jsou-li naše rozhodnutí motivována láskou, pravdou, integritou, odvahou, harmonií a radostí. Je to záměr být sjednocen uvnitř naší celé bytosti a udržet si tento jednotící stav při našich interakcích s ostatními.

Pozitivní záměr je zcela o sladění se s naším posláním. Abyste to mohli udělat, potřebujete prozkoumat základy své integrity. Potřebujete vidět ty části sebe sama, které dosud nežijí v celistvosti, vidět v čem zrazujete sami sebe, v čem si nevážíte sami sebe a kdy jednáte s rozpolceným záměrem.

Jak říká můj průvodce Heyoan:

Co je tvou pravdou? Najdi si svůj hraniční bod,
ten jemný bod mezi bytím v jednotě a bytím v rozpolcenosti.
Zastav se, zůstaň v tom bodě, v tom bodě svého rozhodnutí,
ve kterém si volíš stav svého poslání, svého záměru.

Existuje jeden bod, kde dochází k rozpolcenosti.
Je to bod přítomného okamžiku, kde ve skutečnosti
žiješ svůj celý život.

Čím více dokážeš udržet svou vědomou pozornost
v tomto bodě, tím více projasněným se staneš.


© www.barbarabrennan.com
© Překlad: Bibiana Voroňáková - Agentura Samsara


(C) Bibiana Voroňáková - Agentura Samsara